Turci u komoušů

takže člověk si řekne, že si skákne na nějakej slušnej kebábek, cože?
to je v praze docela quest, proto jsme se na toto téma zaměřili ve speciálním miniseriálu Quest-4-Kebab.

na národku na gyros pozevlit, to je sice svýho druhu kult, ale proč chodit se džbánem pro gyros, když v komoušský ulici (Politických vězňůch) se nachází originelní authentická turecká záležitost Istanbul honosící se tagem Doner Kebab (neboli jak turci píšou 'kebap' :))  z toho se každej arab asi málo ulolne).
spíš než take-away se to tváří jako eat-inside s featurama na pomezí bufetu a školní jídelny.  jo, pani po vás odnese tác s talířem, ale ke stolu si ho musíte donýst sami - ostatně už samotná přítomnost tácu mluví sama za sebe, init.

prostředí je relativně ok, prostorná místnost s klenutým stropem a stylově nevkusnýma freskama se symbolikou bosporský metropole. hajzliky v cajku, určitě tureckej top level ;).  jinak si s interiérem nikdo moc hlavu nelámal, bufáč-pult a stoly jako v tý jídelně.

a co nabízí autentickej pán vod vokurek? rule of thumb: kebab zpravidla nemaj a nikdy vám to nezapomenou s pobavením sdělit, hned jak vás spatřej ve dveřích. nechápu, jak to na mě poznaj, ale poznaj, že jdu na kebab. ovšem znám lidi, co tvrdí, že tam kebab někdy měli.
jinak je v nabídce taková ta turecká klasika hotovejch jídel (hazir yemek), bohužel vesměs poměrně vyčichlejch. když člověk popojde k těm steam tables blíž, a omrkne některý detaily, tak toho spíš jakoby zalituje a odvážně se zase napřímí a rychle objedná nějakej random pick. sweets jsou proměnlivý kvality. po stránce sladkosti rozhodně uspokojivý baklawa, ačkoliv poněkud chudší výběr, převážně jen z arašídovejch pochutin.

dali jsme si kofta se smahlejma bramborama a chlebem. chutí to připomínalo plněný papriky vod babičky, jenom trochu líp kořeněný a bez paprik (a bez babičky). maso je fajn, ale skoro studený; brambory tam v tom steam-boxu tvrdly už asi hodně dlouho, takže konzistencí by se daly přirovnat spíš k želé. celý to plave v řiďounký omáčce, kterou jsme museli hojně přikořenit docela slušným sušeným chilli (RizlaMeboidní stupnice se ustálila na hodnotě 9C+). Mno. Nadšení se nekonalo. Pokrm takhle low-endovýho ražení bych dokázal pozitivně ohodnotit, kdyby stál řádově desítky korun. Třeba za 60,- Kč bych si uměl představit jistej druh satisfakce a chuť stavit se v Istanbulu na gáblík častějš. Překvapivě za tuhle srandu i s pitím chtěj cca 150,- Kč, přičemž na pivko můžete rovnou zapomenout, protože k pití lze dostat jenom nealko. To je de facto cena generický, leč obstojně vyvedený minutky s pivem, navíc v poměrně slušný restauraci s obsluhou. no, ještě se můžeme tvářit, že platíme za exotiku, ale ve skutečnosti to neni nic, co by člověka vyvedlo z míry víc než guláš s tatarkou. na skopový můžete zapomenout, zdá se, že jsou ochotný ho vyrobit jenom o svátcích a to ještě jen pro registrovaný muslimy.

tohle neni úplně ten low-cost přístup, kterej volej turci nebo arabové v západní evropě, kde nabízej za bezkonkurenční ceny zajímavý exotický hulvárny s bohatou možností customizace a v skoro nezdolným množství (zpravidla za jakejsi king-size příplatek). a už vůbec to neni high-cost přístup s komplet servisem a bohatým menu.

Istanbul v Praze je klasickej rip-off. nedá se vyloučit, že vám bude něco chutnat, ale že byste se museli pro gurmánskej zážitek opakovaně vracet, to se asi nestane a ceny ani prostředí vás k tomu rozhodně nenamotivujou.



jídlo: III. cenová
pivo: nonexistent [insert skull symbol or two here]
prostředí: 1 natuzzi křesílko z deseti
obsluha: 0 igráčků z pěti
ceny: the usual rip-off

burn-factor: 9C+ (RizlaMeboid Scale of 66)